Kaple (2015)

Kon­gre­ga­ce Milo­srd­ných sester vznik­la v Opa­vě jako spo­le­čen­ství mla­dých dívek, peču­jí­cích o nemoc­né a strá­da­jí­cí vál­kou, poz­dě­ji při­jí­ma­jí­cí řeho­li sv. Fran­tiš­ka, jež se roku 1898 dostá­vá i do Olo­mou­ce a sest­ry se usi­dlu­jí v kláš­te­ře na Petr­ském návr­ší v náro­ží Bis­kup­ské­ho náměs­tí a Mari­án­ské ulice. 

Ústřed­ním bodem kom­ple­xu je vysu­nu­tý soli­tér novo­ro­mán­ské kap­le, kte­rý jej dělí na tři kří­d­la s dvě­ma mezi­leh­lý­mi nádvo­ří­mi. Kap­le pro­šla v 90. letech litur­gic­kou úpra­vou, kte­rá svou inter­pre­ta­cí inter­pre­ta­ce defi­ni­tiv­ně pro­mě­ni­la sakrál­ní pro­stor v jakousi cuk­rár­nu, blo­ky lavic ucpa­la půdo­rys a nekva­lit­ním nasvět­le­ním vyzdvih­la tiskát­ka nad uživatele.

Jak vstou­pit do toho­to pro­sto­ru, kde zce­la chy­bí román­ská hmot­nost a cha­rak­te­ris­tic­ká míra šera pro posvát­ný pro­stor byla nahra­ze­na umě­lou vzduš­nos­tí? Deko­ra­tiv­ně zdo­be­ný, his­to­ric­ký inte­ri­ér se dnes může jevit jako pro­ti­klad­ný vůči poža­dav­kům chu­do­by sv. Fran­tiš­ka, záro­veň však čás­teč­ně odrá­ží jeho pohled na boho­slu­žeb­ný pro­stor, kte­rý chá­pal jako výji­meč­né mís­to, jež má vším smě­řo­vat k důstoj­né osla­vě Stvořitele.

Někdej­ší hloub­ko­vé uspo­řá­dá­ní nabí­zí tra­dič­ní sché­ma litur­gic­ké­ho pro­sto­ru, jež ale po restruk­tu­ra­li­za­ci řádu a setr­vá­ní pou­ze mlad­ších sester pře­stá­vá být stě­žej­ní. Potý­ka­jí­ce se den­ně s doslu­hu­jí­cím zaří­ze­ním, ome­ze­nou vidi­tel­nos­tí, neu­spo­ko­ji­vým řeše­ním presby­tá­ře a osvět­le­ní, lavi­ce­mi obsluž­ný­mi z jed­né stra­ny a absen­cí ado­rač­ní kap­le se sest­ry roz­ho­du­jí pro poměr­ně radi­kál­ní rekon­struk­ci s cílem spo­leč­né­ho sla­ve­ní litur­gie, mož­nost­mi spo­leč­né i indi­vi­du­ál­ní mod­lit­by (bre­vi­ář / ado­ra­ce před sva­tostán­kem) a cel­ko­vé­ho výtvar­né­ho zve­le­be­ní inte­ri­é­ru pře­de­vším náhra­dou prů­mys­lo­vých vit­rá­ží v lodi a sád­ro­vých soch za kva­lit­ní a sou­do­bé výtvar­né realizace.

Vychá­ze­je z pro­sto­ro­vé danos­ti, kdy je kap­le děle­na na obdél­nou loď (pro­stor shro­máž­dě­ní) a poly­go­nál­ní apsi­du (kde původ­ně zase­dal řím­ský tri­bunál a poz­dě­ji bis­kup; vždy však byla vyňa­ta z civil­ní­ho sché­ma­tu), pros­tým pro­po­je­ním děje a kon­krét­ní­ho pro­sto­ru navr­hu­je­me cen­t­rál­ní uspo­řá­dá­ní podél podél­né osy; v lodi budiž bez­pro­střed­ní shro­máž­dě­ní kolem Kris­to­va sto­lu (slova/oběti), jež umož­ňu­je plno­hod­not­nou účast komu­ni­ty na eucha­ris­tic­kém com­mu­niu (posled­ní veče­ři v lodi), obou­stran­nou obsluž­nost lavic i vari­a­bil­ní navý­še­ní kapa­ci­ty, a v apsi­dě ado­rač­ní kap­le posky­tu­jí­cí potřeb­nou míru sou­kro­mí k osob­ní mod­lit­bě a ado­ra­ci před svatostánem.

Pro navrá­ce­ní potřeb­né román­ské tíže, ale i zajiš­tě­ní kýže­né obyt­nos­ti, vklá­dá­me novu vrst­vu dubo­vé dře­vě­né pod­la­ha, upra­ve­né stej­ně jako mobi­li­ář, což odrá­ží bez­pro­střed­ní při­ro­ze­nost fran­tiš­kán­ské jed­no­ty se vším stvo­ře­ním, kla­de důraz na vnitř­ní oprav­do­vost ve vzta­hu k cel­ko­vé­mu řeše­ní i vlast­ní­mu tva­ru jed­not­li­vých mobi­li­á­řo­vých prv­ků či povrchu a počí­tá s pro­mě­na­mi mate­ri­á­lu v čase. Do stře­du lodi umís­ťu­je­me podél­ný obět­ní stůl a jed­not­li­vé lavi­ce, (jako arche­typ seze­ní, kle­če­ní a opí­rá­ní), jsou při­mknu­ty k jeho del­ším stra­nám. Toto příč­né uspo­řá­dá­ní spo­lus­to­lov­ní­ků nabí­zí ješ­tě vět­ší stme­le­ní komu­ni­ty, ale i vychut­ná­vá­ní neu­stá­le se pro­mě­ňu­jí­cích, záři­vě barev­ných a sym­bo­ly napl­ně­ných vit­rá­ží Jana Jemel­ky na moti­vy Fran­tiš­ko­vy Pís­ně brat­ru slun­ci. Sym­bol sto­lu je dále roz­ví­jen oltá­řem Boží­ho slo­va (ambo­nem), kte­rý začí­ná podél­nou osu jako slo­vo a reflek­tu­je Slo­vo vtě­le­né ve sva­tostán­ku, kte­rý osu uzavírá.

Výji­meč­né body litur­gic­ké­ho pro­sto­ru jsou akcen­to­vá­ny výji­meč­nou pra­cí Pete­ra Deme­ka, jenž vyví­jí opa­ku­jí­cí se plas­tic­ký motiv (může­me vní­mat pís­me­na I.C.X.C.), kte­rý dodá­vá sva­tostán­ku a koru­ně lust­ru potřeb­nou plas­ti­ci­tu a význam. Při­ro­ze­ná jed­no­ta shro­máž­dě­ní je sym­bo­lic­ky zdů­raz­ně­na kru­ho­vým, kovo­vým lustrem, kte­rý, naroz­díl od původ­ní­ho řeše­ní akcen­tu­jí­cí­ho zdob­nou klenbu, svě­tel­ně zdů­raz­ňu­je význam samot­né­ho shro­máž­dě­ní na poza­dí okol­ní­ho potem­ně­lé­ho pro­sto­ru. Sva­tostá­nek tvo­ří cen­t­rál­ní objekt vyvě­še­ný se závě­ru apsi­dy; samot­ná schrá­na s kon­se­kro­va­nou hos­tií je pak jakousi tvá­ří, jež se po svém ote­vře­ní stá­vá ústřed­ním momen­tem ado­ra­ce – ote­vře­nou náru­čí Kristovou.

Spo­leč­ná reli­za­ce a vznik kom­plex­ní­ho litur­gic­ké­ho pro­sto­ru v duchu spo­lu­prá­ce a „gesamt­kun­stwer­ku“ byl napl­něn neví­da­nou vel­ko­ry­sos­tí a důvě­rou ze stra­ny sester jako inves­to­ra, za což jim vře­le děkujeme!

auto­ři: Jemel­ka ml., Marek, Mléč­ka 
sochař­ská spo­lu­prá­ce: Demek
vit­rá­že: Jemel­ka st.