Kaple na sídláku (2021)

Pozd­ně barok­ní kap­le v hava­rij­ním sta­vu uto­pe­ná ve vlh­kém dolí­ku upro­střed pozd­ní­ho pane­lo­vé­ho síd­liš­tě jako relikt někdej­ší idy­lic­ké figu­ry kap­le na kon­ti­nu­ál­ně obe­sta­vě­né návsi. Toť výcho­zí neu­tě­še­ný stav, a na dru­hé stra­ně vel­ká výzva pro pozved­nu­tí obra­zu sou­čas­né církve a mož­nost níz­ko­pra­ho­vé evan­ge­li­za­ce obno­ve­ním vzta­hu k mís­tu. Fénix i zde může povstat z popela… 

Zde si dovo­lí­me cito­vat ini­ci­á­to­ra akce o. Libo­ra Churé­ho, coby mot­to celé akce: „Vní­mám kap­li jako bill­bo­ard — totál­ně cizo­ro­dý prvek upro­střed síd­liš­tě, kudy pro­jde množ­ství lidí. Z toho důvo­du při­chá­zí úkol čís­lo 1 — ať je radost na ni pohle­dět.“ Z pří­stu­pu pana fará­ře cítí­me vel­ké nad­še­ní pro vybu­do­vá­ní důstoj­né a vábí­cí oázy pro oby­va­te­le okol­ní síd­liš­tě, kde by se moh­li občer­st­vit a spo­či­nout, jak duchov­ně, tak i fyzic­ky. Nyní je totiž kap­le v šir­ší­mu kon­tex­tu neu­kot­ve­ná a, jak­ko­li je sama krás­ná, jak­si zde nevy­zní­vá patřičně. 

Prvot­ním impul­zem rekon­struk­ce byl trist­ní sta­veb­ní stav, kte­rý si žádal nalé­ha­vě a kom­plex­ně řešit dlou­ho trva­jí­cí pro­blémy se vzlí­na­jí­cí vlh­kos­tí a zaso­lo­vá­ním omí­tek cen­né stav­by, stej­ně jako fakt, že inte­ri­ér kro­mě plís­ní trpěl i syn­dro­mem leti­té­ho odkla­diš­tě litur­gic­ké­ho zaří­ze­ní z okol­ních kos­te­lů, stej­ně jako nevhod­nou tera­so­vou pod­la­hou a lavi­ce­mi i trist­ním osvět­le­ním. Tech­ni­cist­ní nut­nost byla díky vel­ko­ry­sos­ti zada­va­te­le pový­še­na k výtvar­né­mu i sym­bo­lic­ké­mu přesahu.

Litur­gic­ký pro­stor původ­ní kap­le je v duchu řím­sko-kato­lic­ké litur­gie čle­něn na obdél­nou loď pro shro­máž­dě­ní věří­cích a zvý­še­ný kru­ho­vý presby­tář pro slou­že­ní boho­služ­by obě­ti kně­zem. V půdo­ry­se tak kom­po­zi­ce roz­ví­jí věč­né téma vzta­hu člo­vě­ka s Bohem. Na boho­slu­žeb­ný pro­stor nava­zu­je malá zákristie.

Navr­že­né uspo­řá­dá­ní vychá­zí z dané­ho barok­ní­ho sché­ma­tu, však akcen­tu­je podél­nou osu stav­by, na níž umís­ťu­je ústřed­ní objek­ty litur­gie čte­cí pult – stůl slo­va – ambon a obět­ní stůl – stůl obě­ti. Zmí­ně­ná osa pak pokra­ču­je autor­ský­mi dveř­mi a je zavr­še­na zrestau­ro­va­ným mari­án­ským obra­zem z původ­ní­ho oltá­ře, kte­rý nám otví­rá samot­né nebe v podo­bě měk­kých bělost­ných kle­neb. Navr­že­né sto­ly roz­ví­jí téma solid­nos­ti, masiv­nos­ti a vysta­ve­né­ho řemes­la tak, že jsou rea­li­zo­vá­ny jako plné z masi­vu moc­né­ho dubu, jehož stá­ří je obdob­né jako stav­ba sama. Strom ústřed­ních sto­lů se tedy stá­vá živou­cím sym­bo­lem kap­le jako Stro­mu Živo­ta, v jehož stí­nu mohou lidé zno­vu spo­či­nout a čas už nehra­je roli. Kubic­ké obje­my jsou navíc lehce vyzdvi­že­ny na čtyřech nárož­ních nohách z téhož masi­vu, kte­rý je pak vyne­sen níz­kou kří­žo­vou klen­bou, což sym­bo­li­zu­je kon­takt z Výši­na­mi. Tyto dře­vě­né objek­ty vystu­pu­jí z cihel­né pod­la­hy a spo­leč­ně s nahra­ze­ný­mi dveř­mi do zákris­tie z dubo­vé­ho masi­vu s autor­ským kot­ve­ním tvo­ří barev­ný a hut­ný základ svět­lé barok­ní stav­by. Pod­la­ha pak ve své sil­né skla­deb­nos­ti roz­ví­jí motiv mari­án­ské hvězdy a zvý­raz­ně­ní podél­né osy kaple. 

Sva­tostá­nek je záměr­ně pozič­ně i mate­ri­á­lo­vě odsa­zen tak, že křiv­ky stěn cit­li­vě akcen­tu­je objek­tem z ohý­ba­né­ho masiv­ní­ho hli­ní­ku. Vnitřek schrá­ny je pak vyzla­cen a vyzdvi­žen pří­rod­ním svět­lem sho­ra. V rovi­ně posvát­né sva­tostá­nek s pro­mě­ně­ným Kris­tem pozve­dá celou stav­bu do jiné dimen­ze, kdy se neza­dr­ži­tel­ně degra­du­jí­cí masa sta­ré mate­rie oži­vu­je tlu­ko­tem Páno­va Srd­ce a stav­ba i oko­lí tak mohou spo­leč­ně ožít. Lesk­lý objekt je dopl­něn autor­skou vrst­vou věč­né­ho svět­la, poli­ček ve stá­va­jí­cích nikách a oltář­ní­ho kří­že i svíc­nů z téhož materiálu.

Seze­ní je zjed­no­du­še­no až na mini­mum dře­vě­ných sklá­da­cích židlí, kte­ré umož­ní fle­xi­bi­li­tu uspo­řá­dá­ní od pri­már­ní litur­gie, přes občas­né kon­cer­ty či před­náš­ky, až po nefor­mál­ní spo­leč­né mod­lit­by spo­le­čen­ství např. po obvo­du okrouh­lých stěn. Kněz je jed­ním z lidí a sedí­cí pod nárož­ní nikou tak, že záro­veň i shro­máž­dě­ní předsedá. 

Drob­ná kap­le se tak může zno­vu stát živým srd­cem, už ne idy­lic­ké návsi němec­ké vsi Povel, ale nej­vět­ší­ho olo­mouc­ké­ho síd­liš­tě; kéž mod­lit­ba i roz­lič­né dopro­vod­né akti­vi­ty dají míst­ním pev­ný střed, sil­né vzta­hy a novou naději.

auto­ři: Jemel­ka, Mléč­ka
foto­gra­fie: Zde­něk Porcal