Kostel mezi paneláky.

Křesťanský kostel je nedílnou součástí naší více než tisícileté kontinuity. Svým vnějším projevem antropomorfizuje společenské proměny i dějinné zvraty. Stal se integrální součástí naší životní zkušenosti v prostoru i čase.

Stále častěji zaznívají odborné hlasy hovořící o krizi Evropy jako o krizi vlastní identity, ztrátě schopnosti ptát se po smyslu budoucího směřování i smyslu vlastní přítomné existence. Redukce časové danosti na omezený rámec vlastní fyzické existence upírá člověku schopnost pokládat otázky a znovu a znovu na ně hledat odpovědi, dotazovat se po původu a podstatě věcí. Bezstarostnost vykořeněné plevy hnané větrem se může jevit euforizující měrou volnosti a svobody, znamená však rezignaci na aktivní spolutvorbu generačního směřování.

František X. Halaš se ve své přednášce „Sekularizace a ztráta historické paměti“ zamýšlí nad rostoucí bariérou mezi společností a kostelem s příchodem nových generací. „Ocitnou-‑li se totiž naši, zejména mladí současníci před památkami, zvyky či symboly křesťanské minulosti své země, často vůbec nechápou to, co bylo jejich předkům známo tak důvěrně, že si bez toho vůbec nedokázali představit svůj život.“ „Lze si dobře představit, že kdyby tento proces pokračoval, mohl by vyústit do stavu, při němž by pro celé národy, tvořené potomky křesťanů prvních dvou tisíciletí, byl smysl a účel kostelů a chrámů zdobených kříži na věžích obdobnou záhadou, jako pro středověkého Egypťana, jenž dávno ztratil schopnost četby hieroglyfů, byly pyramidy či skalní chrámy zbudované faraóny.“

Jakkoliv se nám výše uvedený vývoj v aktuálním pohledu může jevit nadsazeným, rostoucí počet návštěvníků kostelů, kteří potřebují průvodce, aby byli schopni porozumět základním významovým danostem, ukazuje na sílící fenomén „cizích“ kostelů, k nimž společnost nepoutá jiný vztah, než ochrana kulturního dědictví. Potřeba revidovat prostor a formu kostela tak, aby „lépe“ odpovídala současnému celospolečenskému vnímání „moderního“ náboženství, je přítomna ve většině architektonických novotvarů západních křesťanských církví. Výrazný odliv věřících, patrný v posledních dvou desetiletích a postihující naprostou většinu denominací, podepřený rostoucím zájmem o ezoterické a mystické vědy či východní nauky, nahrazuje statut sekularizované ateistické společnosti tzv. novodobým pohanstvím. Redukce sakrálního prostoru do podoby racionálního provozního členění, odpovídajícího současnému chápání liturgie spolu s jednoduchou, prvoplánovou symbolikou sice umožnila vznik ekumenického prostoru, který je možno využívat napříč křesťanskými církvemi, avšak nedokázala naplnit přirozenou potřebu lidské duše.

Říká se, že navrhnout kostel je jeden z největších úkolů architekta. Snad jeho cílem. Nadčasovost sakrálních staveb a jejich schopnost ukazovat na podstatu je však zcela překryta záplavou komerčních, bytových či administrativních staveb v rychlé obměně v rámci jedné generace. Kostely jako zrcadla společnosti tak přejímají úlohu okamžitého uspokojování potřeb bez hlubšího vnímání souvislosti či časového směřování.

autoři: Marek, Mléčka, Jemelka