Příběh filiálního kostela Božího Těla v Gutech je vpravdě košatý, stejně jako nezdolná víra a odhodlání Gucanů. Příběh stromu vzpínajícího se, k nebesům. Vyklíčil snad již na sklonku prvního tisíciletí z půdy zkrápěné krví našich prvních křesťanských věrozvěstů, pak stovky let rostl, aby položil základní trám prastarého roubeného kostela vztyčeného již roku 1563. A zde se pouhá dřevěná hmota povyšuje do kosmických souvislostí, skrze víru lidského společenství se stává vyjádřením tajemství Kristova Boho-lidského Těla. I přes neblahý zánik autentické schránky cenné stavby, se dnes setkáváme s vírou místních, neméně silnou jako v době jeho zbudování. Nyní v háji šumících listů zeje spečená rána spáleniště, avšak Strom Života – živé Boží Tělo zde dále roste ve společenství Církve a skrzeva vztahy míří do Věčnosti. Víra vzácnější než pomíjející zlato, které také bývá čištěno v ohni, a kouř oběti zápalné se tak stávají vůní Bohu příjemnou – z popela povstává nový chrám Ducha. Kořeny jdoucí na hlubinu vytnout nelze.

Tragickou událost lze vnímat, pohledem křesťanské naděje, i jako novou příležitost. Původní bezmála pětsetletý chrám se výbavou, jakkoli cennou, postupně zaplnil k nehnutí; nyní stavíme nový, „prázdný“, však naplněný očekáváním. V návrhu interiéru znovu vztyčovaného kostela dáváme Božímu Tělu opět konkrétní podobu, kdy vnitřek kostela vyjadřuje touhu lidského srdce, snažícího se přiblížit Kristu a přebývat v jeho Srdci Nejsvětějším. Touhu místních symbolicky přetavujeme ve stavbu modlitbami nesenou. Jedlové trámoví, spojované klasickou technikou roubení, dále viditelně provazujeme vzestupným proudem zlatavých spon, jejichž skladba nejen vyjadřuje Kristův královský hermelínový plášť, ale především se stává prostředkem bytostného zapojení věřících do stavby samotné, a to formou signovaného daru. Ze slz žárem roztaveného zvonu se stává nová nosná kostra Těla.

Ústředním motivem interiéru je napětí mezi hlavními prvky presbytáře, (tj. uhlově černý obětní stůl a ohořelý kříž), reprezentující tíhu našeho – k vítězství vybojovaného – příběhu a zbylý světlý, odhmotněný mobiliář na pozadí jedlového dřeva, mořeného do světle-teplého odstínu. Tu a tam se mihne odlesk mosazných svorníků či zářivě barevný „stín“ navržených vitráží, které spolu s dlažbou z místního nazelenalého pískovce vnáší do kontrastní černo-bílé kompozice pocit teplého domova, a především dynamiku života.

Obětní stůl, symbol Kristovy oběti i následného vzkříšení, se zde snoubí s paralelou starokřesťanského Fénixe povstávajícího z popela, kdy na skladbu tmavé hmoty fundusu užíváme autentické ohořelé trámy z původní stavby, které díky proložení nosnou mosaznou tyčovinou povznášíme do role zdroje nového života místního společenství. Objekt je pak završen kamennou deskou menzy z těšínského pískovce s nikou pro uložení ostatků světců uprostřed. Motiv zápalné oběti, v níž si Hospodin od spásného darování se Syna již nelibuje, se tu nahrazuje – ve mši svaté neustále zpřítomňovanou – novou smlouvou Těla a Krve Krista. Jako bývá chrám založen na kostech předků, tak se zde dnešní věřící mohou napojovat na své kořeny, kterými „se dotýkají hvězd“.

Druhým autentickým prvkem zachráněným z původního kostela je dřevěný kříž s Krucifixem, který zázrakem přežil ničivou výheň v bezprostředním sousedství hořící stavby. Tento artefakt neváháme přesunout do interiéru, a to rovnou na osu čelní stěny presbytáře, aby se tak stal věčným mementem původního kostela, však posunutým do roviny vyslyšeného proudu odvěkých nadějeplných modliteb, darovaných milostí a stále platného vyjádření Božího Těla jako Krista Vítězného – kmene pravého.

Zbylé prvky presbytáře se naopak vyznačují subtilitou, světlostí a září, což ve své nezatíženosti ještě posiluje působení ústředních objektů oběti. Obětní stůl navíc orientujeme do hloubky, což má naznačovat sdílené účastenství na bohoslužbě s našimi spočinuvšími předky i chóry přizvaných andělů a světců. Tento koncept v hmotné rovině podporujeme jeho ústřední polohou v presbytáři, v rámci malého kostela, velkorysým odstupem ostatního zařízení i lemováním stolu dlouhou lavicí pro přisluhující, vycházející z původních lidových.

Ambon, vyjádření lehkosti i cennosti darovaného Slova, ztvárňujeme motivem křížících se rámů z mosazné tyčoviny, jež nás materiálově spojuje s obětním stolem, sedes, svatostánkem i křtitelnicí, mezi které vypínáme koženou plochu opatřenou plátnem v dané liturgické barvě pro položení Písma. Obdobně koncipované a v pozici naproti ambonu je i sedes pro předsedajícího shromáždění, který je v této poloze všem viditelný, a zároveň prakticky navázaný na ministranty i ústřední objekty bohoslužby. V tvarování i materiálovém provedení zde vycházíme z raně křesťanských i středověkých sedes civilnějšího výrazu než pozdější trůny, které nejsou v závěrech II. Vatikánského koncilu i dalších současných církevních dokumentech doporučovány. V blízkosti sedes za trámem „vítězného oblouku“ nabízíme poličky pro odložení potřebných doplňků pro kněze a ve stejné poloze u ambonu prostor pro abak a odložení liturgických knih.

Svatostánek umisťujeme, nakolik je to zde možné, v souladu s požadavky II. Vatikánského koncilu mimo hlavní prostor kostela – do zákoutí intimnějšího měřítka pod kruchtou, jež umožňuje důvěrný vztah s Kristem v individuální modlitbě i společné adoraci. Bude ztvárněn bohatě umělecky zdobenou kovovou schránou ve formě stylizované archy úmluvy, zavěšené ve středu stěny, s možností otevření z boku i čela a odkládací poličkou. Objekt je standardně uzamykatelný a vybavený červeným věčným světlem integrovaným do schrány.

Křtitelnici, coby vyjádření křestního pramene, klademe na viditelné místo pravého čela „vítězného oblouku“ jako neustálou připomínku křtu každého věřícího. Díky užití symbolické trojice nohou z mosazných tyčí i pískovcové mělké vany s mosazným poklopem křtitelnice materiálově spájí výše popsané ústřední objekty liturgie. Díky subtilnímu charakteru okolního mobiliáře nabízíme možnost variabilního uspořádání v průběhu křtů či obřadu Bílé soboty.

Místo pro věřící je reprezentováno soudobým prostředkem dřevěné židle, která zajistí pohodlné běžné užívání i potřebnou variabilitu při slavnostech a zvláštních obřadech, vždy při zvýrazněné prioritě společného spoluslavení liturgie. Upuštěním od doposud užívaných lavic vyjadřujeme novou éru kostela ve znamení volnosti a lehkosti světlého prostoru, a nikoliv návrat k, pro dnešního vyššího člověka, značně nekomfortním a individualizujícím „mučidlům“. Dodržení požadované kapacity 60ti míst je, spolu s židlemi na kruchtě, samozřejmostí; židle jsou stohovatelné, s možností spřažení zabraňujícímu nechtěným posunům a vrzání; prostor pro odkládání zpěvníků atp. bude řešen závěsnými textilními kapsami na opěrkách.

Díky mírnému posunutí schodiště na kruchtu získáváme pod tímto cenný a vhodně umístěný prostor pro uzavřenou dřevěnou zpovědnici s dostatečnou akustickou izolací i zajištěným prouděním vzduchu. Posun oproti původnímu stavu dále zajišťuje bezpečný výstup na kruchtu, jelikož původní dimenze podesty byly značně nevyhovující.

Do trojice oken původních dimenzí navrhujeme barevné vitráže, coby prostředek vnesení stále proměnného barevného prvku oživujícího celý interiér, který nahradí někdejší ornamentální výmalbu a četné obrazy. Akademický malíř Jan Jemelka pojímá jejich ztvárnění jako výtvarný posun od nezapomenutelné události vypálené rány, přes výmluvné křesťanské symboly, až po útěšnou syntézu žhářova anděla, křestní vody a Kristovy rány v boku, jež nás spasila.

Ve středu velkoryse převýšeného prostoru pod věží navrhujeme mimo běžná stání věřících i sezónní využití pro Betlém či Boží hrob s postavami v životní velikosti, jež ve vizuálním kontaktu se hřbitovem jedinečným způsobem a živě ukazuje základy křesťanské víry nejen pravidelným návštěvníkům kostela, ale i nezúčastněným kolemjdoucím. Scénické figury se mohou stát prostředkem zapojení místních lidových řezbářů.

Křížovou cestu přesouváme do exteriéru v podstřeší ochozu (tzv. soboty), kdy jednotlivá zastavení obíhají celou stavbu a v kontextu okolního hřbitova nabízí autentičtější prožívání této pobožnosti než v zažitém sevření interiéru, navíc pak v jedinečném spojení živých účastníků se zesnulými v naději na vzkříšení – shledání se ve věčné slávě.

Z nezdolných kořenů tedy vyrašil strom nový, nasadil svěží listoví vroucných modliteb, vyrazil květy darovaných spon a již přináší své plody. Nekonečný Kristus jako Strom Života objímá věrné společenství Gucanů – živoucí tělo Církve, které v nezlomné naději putuje do náruče Krista Vítězného. Strom trvá.

autoři: Jemelka, Marek, Mléčka